A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Čína - Tibet - Průvodce

Tibet (tibetsky: བོད་, Wylie bod; čínsky: 西藏) je historické území ve střední Asii. Z velké části se rozkládá na Tibetské náhorní plošině a jeho průměrná výška dosahuje přibližně 4 900 m n. m., pročež se Tibetu někdy říká „střecha světa“. Tradičním etnikem Tibetu jsou Tibeťané hovořící tibetským jazykem. V minulosti býval Tibet nezávislým královstvím[1], od padesátých let 20. století je naprostá většina původního území okupována Čínskou lidovou republikou. Před intervencí Čínské lidové republiky byl Tibet po několik desetiletí, mezi 1. březnem 1913 a 23. květnem 1951, fakticky nezávislým státem.
Historický Tibet se skládal ze tří provincií – Amdo, Kham a Ü-Cang (která sama se skládá z regionů Ngari, Ü a Cang, je však někdy uváděna dohromady, jako jedna provincie Ü-Cang) a měl rozlohu okolo 2,5 milionů km². K Tibetu se někdy počítá též Bhútán a území v severní Indii - Ladak, Sikkim a severní část Arunáčalpradéše (tzv. Jižní Tibet). Asi polovinu území historického Tibetu dnes zabírá Tibetská autonomní oblast.

Dějiny

Novodobé dějiny Tibetu začínají v 7. století, kdy se Söngcan Gampövi podařilo sjednotit oblasti okolo řeky Jarlung a vytvořit tak první stabilní státní útvar na tibetském území. Söngcan Gampö byl tvůrcem mnoha reforem a vytvořil silnou a stabilní říši. V roce 640 se oženil s princeznou Wen-čcheng, neteří mocného čínského císaře Tchaj-cunga. Za Gampövy vlády se do Tibetu dostal buddhismus, který zásadním způsobem ovlivnil ráz tibetské kultury. V době vlády dalších králů se buddhismus stal státním náboženstvím a tibetská říše se dále rozrůstala napříč střední Asií.

Mezi lety 750–794 bylo pod tibetskou nadvládou i království Nan-čao, které se však v rozhodující chvíli rozhodlo podpořit ve válce Čínu a porazit tak Tibet. Nepřátelství mezi Čínou a Tibetem však pokračovalo a až v letech 821/822 obě země podepsaly mírovou dohodu. Smlouva mimo jiné zahrnovala detailní popis hranic mezi oběma zeměmi a byla vyryta do třech sloupů. Jeden z nich, který se nachází u kláštera Džókhang ve Lhase, stojí dodnes. Ve 13. století Tibet ovládli Mongolové. Na mongolský dvůr tehdy začala mít velký vliv škola sakjapa, jejíž hlavní představitel se za nedlouho stal tibetským vládcem. V polovině 14. století se podařilo svrhnout teokratickou vládu sakjapovců a novým králem se stal Čhangčhub Gjalcchän (1302–1364). Počátkem 15. století vznikla díky Congkhapově učení škola gelugpa. V roce 1578 si mongolský vládce Altan chán pozval ke svému dvoru vysoce postaveného lámu této školy Sönam Gjamccha, kterému udělil titul dalajláma. V roce 1624 Tibet navštívili první Evropané, a to portugalští misionáři, kterým se podařilo postavit na tibetském území kostel. V roce 1642 byl svržen dosavadní tibetský král a na jeho místo byl dosazen dalajláma,[3] který se tak poprvé stal světským i duchovním vládcem Tibetu.

18–20. století Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny objevování Tibetu Evropany.
Na počátku 18. století Tibet na krátkou dobu opět dobyli Mongolové, kteří jsou však vytlačeni čínskými vojsky. Tibetu tehdy byla čínskou stranou ponechána vnitřní nezávislost. Koncem 18. století do Tibetu vpadli nepálští Gurkhové, které však za nedlouho čínská armáda porazila.

Pevnost v Gjance, dobytá Brity během jejich postupu na Lhasu během Younghusbandovy expedice
Tibet nebyl v 18. a 19. století vůči Evropanům vstřícnější než vůči ostatním cizincům. S téměř nepřekonatelnými překážkami se setkávaly nejen snahy o navázání kontaktů diplomatických a obchodních, ale i náboženských. Evropským misionářům, kteří již působili v Číně, se nikdy nepodařilo překonat autoritativní odmítavý postoj tibetských církevních hodnostářů a byli opakovaně vypovídáni ze země.
V 19. století se Tibet stal křižovatkou strategických zájmů mocností, zejména Anglie a Ruska v rámci tzv. Velké hry. Angličané začali tajně mapovat Tibet již v 60. letech 19. století. Důležitou roli sehráli v těchto operacích domorodí stopaři z tibetsko-sikkimského pomezí.
V červenci roku 1903 začali Britové v indickém Gangtoku pod velením generála Macdonalda připravovat vojenskou expedici, která si měla vynutit otevření Tibetu pro obchodní cíle a předejít možným kontaktům s ruským impériem. Jejím vedením byl pověřen plukovník Francis Younghusband. Když v prosinci téhož roku překročila tato moderně vyzbrojená expedice o síle 3 000 vojáků a 7 000 šerpů tibetské hranice, uvědomili si tibetští generálové britskou vojenskou převahu a usilovali o dohodu o neútočení, s níž Younghusband předběžně souhlasil. Přesto si tato „malá válka“ vyžádala život několika tisíc Tibeťanů, vojáků i civilistů. K jednomu z největších masakrů došlo 31. března roku 1904 v horském průsmyku u osady Guru, kdy Britové stříleli - podle svědectví vlastních vojáků - ze svých maximů do zad prchajících Tibeťanů. Younghusband telegrafoval svým nadřízeným do Indie: „Věřím, že tento obrovský trest bude prevencí pro budoucnost a přiměje je podrobit se.“
Dříve než Britové dorazili do Lhasy, uprchl třináctý dalajláma do Urgy ve Vnějším Mongolsku k nejvyšší duchovní autoritě Vnějšího Mongolska bogdgegénovi. Younghusbandovi se však podařilo sestavit vládu z probritsky orientovaných úředníků a 23. září 1904 byla ve Lhase podepsána dohoda mezi britskými silami, světskými a církevními reprezentanty této vlády a zástupci klášterů Sera, Däpung a Gandän. Tibet se zavázal k otevření hranic mezi Sikkimem a Tibetem pro volný obchod mezi britskými a tibetskými subjekty (otevřeny 3 trhy) a k vyplacení odškodnění britské vládě za výlohy, které jí vznikly vysláním vojenských sil do Lhasy. Zároveň se zavázal, že vyjde vstříc všem požadavkům britského obchodního pověřence se sídlem v Gyangzê (tento úřad existoval od roku 1904 až do roku 1944; od 30. let 20. století paralelně s velitelstvím Britské mise ve Lhase).
V dohodě se Tibet zároveň zavazoval, že bez britského souhlasu neodstoupí žádné ze svých území jiné mocnosti a neudělí žádné jiné mocnosti koncesi ke zřizování železnic, telegrafních linek a dolů. Tyto exteritoriální výsady, analogické těm, jejichž prostřednictvím Británie, Francie, Rusko, Německo, Japonsko a později USA spoluovládaly také dění v Číně, nebyly omezeny ani smlouvami uzavřenými v následujících letech mezi Británií a Čínou a mezi Británií a Ruskem.
Po odchodu čínských jednotek z Tibetu v roce 1912 byla až do 40. let 20. století britská posádka jedinou zahraniční vojenskou složkou přítomnou na tibetském území.
[editovat]Čínská anexe Tibetu

Tibetská vlajka zavedená třináctým dalajlámou v roce 1912, dnes se užívá mezi Tibeťany v exilu.
Po zániku Čchingského impéria nebylo v Číně silné ústřední vlády schopné udržovat někdejší čínskou suverenitu nad Tibetem, a ten tak byl fakticky samostatným státem. Situace se změnila poté, co vyšli vítězně z čínské občanské války komunisté. Dne 21. října 1950 jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády dostaly rozkaz vpochodovat do Tibetu. Oficiálním důvodem vojenské invaze bylo „zachránit tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečit ochranu západní čínské hranice“. Vojska tibetské vlády nebyla schopna invazi zabránit. Tibet se pak oficiálně dostal pod svrchovanost čínské vlády 23. května 1951 podepsáním tzv. Sedmnáctibodové dohody.
Číňanům se tak podařilo ovládnout strategicky významné území, které se již v minulosti několikrát nacházelo pod čínskou suverenitou a jež nyní bylo nárazníkovým pásmem mezi Čínou a Indií. Vládce Tibetu, patnáctiletý čtrnáctý dalajláma, zůstal i po čínské anexi loutkovou hlavou Tibetu. Pozemkové reformy a další společenské změny necitlivě zaváděné čínskou vládou vedly ve druhé polovině 50. let k nepokojům, které 10. března 1959 přerostly v ozbrojené povstání proti čínské nadvládě, skrytě podporované Spojenými státy. Povstání bylo během několika dnů krvavě potlačeno. Dalajláma 17. března uprchl do Indie, kde požádal o politický azyl, a od té doby žije v emigraci. 9. dubna 1959 byla v indické Dharamsale vytvořena Tibetská exilová vláda.

Potlačení nepokojů v roce 1989, 2008 1989 - „Při rozbřesku 5. března obdržela ozbrojená čínská policie v Tibetu rozkaz od nejvyššího velitele ozbrojené policie, Li Lianxiu… zvláštní komando mělo okamžitě vybrat 300 členů, kteří se, převlečeni za obyčejné lidi a mnichy, zapojí ve Lhase do nepokojů. Měli podpořit tajnou policii v dokončení úkolu - spálit Scripture Pagodu na severovýchodě chrámu Dazhao. Zničit rýžový obchod v obchodní části města, vyprovokovat občany k rabování rýže a jídla, napadnout obchodní společnost Tibet-Gansu. Nabádat lidi k vykrádání obchodů, ale…pouze ve schválených oblastech.“ Tato slova pocházejí z reportáže Tang Daxiana, který ve svém dlouhém článku „Události ze Lhasy, 2.-10. března 1989“, popisuje příběh, jak KS Číny zinscenovala nepokoje ve Lhase, aby mohla násilně zakročit proti Tibeťanům.
New York Times napsali, že při tomto údajném zásahu proti nepokojům bylo ve Lhase zabito 387 občanů většinou kulkami ze střelných zbraní. 721 lidí bylo zraněno, 2100 bylo zatčeno nebo zadrženo. 354 lidí zmizelo. 82 duchovních bylo zabito, 37 zraněno, 650 zatčeno nebo zadrženo.
2008 - Před olympijskými hrami v Pekingu v roce 2008 byly v Tibetu krvavě potlačeny další údajné protičínské demonstrace, různé zdroje poukazují na angažování čínské vlády ve vyprovokování a řízení nepokojů podobně jako v roce 1989. Exilový tibetský duchovní vůdce dalajláma říká, že vzpoura ve Lhase byla zinscenována čínskou policií.

Poslední editace textu: 1.4.2012 20:55

Konvertor měn

 
Zdroj: penize.cz
REKLAMA